Píseň k sv. Janu Nepomuckému od neznámých autorů, pocházející zřejmě z Kancionálu, vydaném v Dědictví svatojánském v Praze roku 1863. Tento Kancionál obsahuje nejvýznamnější soubor duchovních písní po Kancionálu českém (1683) od jezuity Matěje Václava Šteyera (1630-1692). Současná podoba písně, jak ji lze dnes najít v Kancionálu pod číslem 835, má oproti původní verzi pozměněný text. K této změně došlo v roce 1988.
1. Vroucně vzýván budiž, svatý Jene, / země české věrný přímluvce; / píseň chvály, tobě zasvěcené, / český lid ti zpívá ze srdce. / Tys nám příklad kněze statečného, / služebníka církve v nesnázi, / jenž ve víru dobrého i zlého / z cesty víry nikdy neschází.
2. Po staletí paměť přetrvává / o tvé lásce k prosté chudině, / v srdci jejím žila tvoje sláva / v každé těžké dějin hodině. / S odvahou jsi slovo Boží kázal, / příklad Páně měl vždy za svůj štít, / a kde příkaz mlčení tě vázal, / slova uměls v hloubi duše skrýt.
3. I když svět kříž těžký na nás vloží, / tebe vzývat chceme za dnů zlých, / zasvětíme s tebou službě Boží / jazyk svůj i dílo rukou svých. / Slova pravdy chceme mluvit stále, / hotoví se rozdat pro bližní, / podobní však uzavřené skále / mlčet tam, kde slovo Boží zní.
4. Vyslyš naše prosby, svatý Jene, / přimlouvej se za nás u Boha, / ať se nad tvou vlastí stále klene / míru, lásky jasná obloha. / Nechať věrných Čechů zbožné plémě / chová v úctě čistý odkaz tvůj! / Za svůj lid a blaho české země, / mučedníku Páně, oroduj!
Slovenská píseň k sv. Janu Nepomuckému. Autorem jejího textu je slovenský katolický kněz, básník a překladatel Ján Hollý (1785–1849), jinak také „slovenský Homér“. Vyšla v jeho sbírce Katolíckí spevňík z roku 1846. O zhudebnění textu se zasloužil František Otto Matzenauer (1845-1901) roku 1882.
PřehrátNěmecká lidová píseň, oslavující sv. Jana Nepomuckého. Píseň pochází z doby vrcholu svatojánského kultu, tedy z 18. století. Autor textu i hudby je bohužel neznámý.
Johann von Nepomuk,
du auf der Prager Brück,
der du hast müssen
hier dein Leben schließen
im Moldaufluß.
Der König wollt es hab'n,
du sollst ihm alles sag'n,
kein Wort versparen,
alles offenbaren,
was die Königin gebeicht'.
Du aber schweigest fein still,
dein Mund nichts reden will,
da du wardst geboren,
hast du dich verschworen,
ganz still zu sein.
Die Sternlein leuchten schön,
Johannes, dir zu Ehr'n,
alldort von ferne, leuchten schön
die Sterne, Johannes,
dir zu Ehr'n.
Dein Name ist wohlbekannt
im ganzen Böhmerland,
der du jederzeit
der Verschwiegenheit
ein Meister bist.
Du als ein Rosenrot
lieblich allzeit vor Gott,
wenn die Augen brechen
und der Mund will sprechen,
so steh mir bei!
Amen, das werde wahr,
daß mein Zung immerdar
ohn End kann sagen:
Johann liegt begraben
im goldnen Dom zu Prag.